Jak můry noci nocí nořící 
svůj zrak, jež tónům tonat tmy již zvyk, 
při zření zřídla záře zuřící, 
že sžíráni se ženem zastavit 


to dobro, které není vlastní nám, 
a vrháme se ran svých nedbaje, 
ač naší vinou život zhasí nám. 
Své šrámy přitom přičítáme jen 


je jemu, který nemá vlastních vin, 
že hřeje, svítí, štědře rozdává 
až pálí, slepí, chtivě hltá stín 
všech, které slepá zloba potkala.


Vždyť není vinou svíce větší tma, 
když duší zůstává vždy zhašená.