V souvyslosti s mým oscilováním mezi tím, že jsem moderní člověk, syn své moderní doby a mojí vlastní inklinací ke středověkým způsobům uvažování a tudíž i jisté míře tradicionalismu nalezl jsem termín pro to, co oba tyto směry spojuje a přitom je to oběma začasté na překážku: Retardace. Ono ohlížení zpět, které je namnoze vykonáváno špatně.

Začněme tradičně u tradicionalismu, vymezme si čím je, čím není a za co je často pokládán, rsp. co pod pojmem tradicionalismus rozumím.

Latinské sloveso trádó, trádere, trádidí, tráditum znamená předávat, a je složeno ze spojky trans "přes, za" a slovesa dó, dare, dedí, datum: dávat, tedy tradice je to, co se "dál dává", předává.

Je-li něco tradiční, pak to tudíž musí být něco živého s kořeny hluboko v minulosti, nabývajících nových forem aktualizací (tj. opětovným prožitím zprostředkovaným předáním). Koruna tohoto pomyslného stromu tak houstne, košatí, sílí, takže může nést více plodů každým rokem šťavnatějších.
Samozřejmě takový strom potřebuje dobrého sadaře, aby nesplaněl, sadaře, který uschlé větve vyštípe, nemocné, škůdci napadené ošetří a škodlivé, vysilující výhonky odřízne. Dělá tak s rozvahou a podle nauky o pěstování plodů, šlechtění stromů a navazuje na práci předchozích sadařů. nezáleží přitom, jestli se jedná o bonsai nebo sekvoj, jedná se o organismus, který může nést plody jenom tam, kde má větve, živiny a mízu.
Tradice je tudíž nutně živá, nikoli nutně vždy zdravá a plodná.
Jenže, tradicionalismem se dnes obvykle myslí ono škodlivé lpění na starých, dávno uschlých a neplodných větvých, které stromu škodí. Což z principu tradice, jakožto něčeho získaného předáním, svěřeného v opatrování, není možné.

Pozdně latinské slovíčko modernus, moderna, modernum "nynější, nedávný" je odvozeno od modo "právě, nedávno" a to zas od modus, modí; masculinum "způsob, míra, mez" (vymezený čas > přítomný okamžik) a je úzce příbuzné se slovy jako moderor, moderárí, moderátus sum "mírnit, krotit, ovládat".

Myslím, že tato definice postačuje k tomu, abych si dovolil přistoupit k závěru:

Modernismus a tradicionalismus jsou obadva zdravé, pakliže jsou ochotny spolu koexistovat a vzájemně se respektovat. Pro modernismus nemůže být přínosné si podřezat větev, na které sedí (nebo jejíž listí, dává život kmenu, z nějž vyrůstá) a stejně tak není dobře tradicionalismu, který nikdo pravidelně neudržuje.

A jak to souvysí s předeslanou Retardací?

Modernisté se rádi hájí vlastním obratem k starší tradici, než k níž se hlásí tradicionalisté, kteří žijí z nosného kmenu minulosti. Zatímco tradicionalisté zapomínají na skutečnost, že jsou moderními ratolestmi tohoto stromu a nutně se pohybují na povrchu této koruny (a rádi si myslí, že jsou tím kmenem), pak modernisté mají sklon všechny výhonky, které vyrostli z tohoto kmenu odřezat, protože se vrátili (retardovali se) a přehlížejí veškerý vývoj, který nebyl nahodilý.

Retardace tradicionalistů, přílišné lpění na minulosti, je škodlivá, když lpí na uschlých větvích.
Retardace modernistů, zavrhování tradice jako celku, je škodlivá, když přehlíží život v koruně a bezohledně uřezává větve, které jsou plné života, jsou silné a nosí plody.
Přehlížet vývoj, kterým prošla tradice škodí jak tradici, tak modernismu.

Přestaňme být retardy, nebojme se růst (živeni tradicí tradicionalismu i tradicí modernismu, jedna nám dává živiny, druhá nám prozeřává cestu ke slunci).