Do hlubiny volám a z bezedné propasti v ozvěnu znějí všechny tóny ticha.

Na počátku byla píseň a tou písní bylo jediné slovo, jediné jméno, všenaplňující, vševykupující, všeobsažné Jméno, jež bylo počátkem a stále zní, celičkým jsoucnem rezonuje natolik jasně, stále a nepřeslechnutelně, že slyšíme-li jeho tóny, nazýváme je tichem.

Do hlubiny volám a z bezedné propasti v ozvěnu víří vlahé vody ducha.

Na počátku byla tichá píseň ticha. Jméno. A při zření do hlubiny s tichem na rtech volám ho do tmy v touze po odpovědích. Volám, až odpověď volaným odplouvá nezachycena.

Do hlubiny volám a z bezedné propasti z ozvěny skládám slova nepokoje.

Na počátku byla píseň, tu jsem však  moudrostí rozbil, zkoumaje moudrost její, v kulhavá slova částečného porozumění ve snaze ze střepů slepit krásu jejího významu.
A sály slov se sloupy sophie za síní síň, za svazkem svazek, za svitkem svitek, za slovem slovo lehá popelem zžíráno plameny mlčenlivého přehlížení.

Do hlubiny volám a z bezedné propasti v ozvěnu čtěte!