Part I.
On either side the river lie Long fields of barley and of rye, That clothe the wold and meet the sky; And thro' the field the road runs by To many-tower'd Camelot; And up and down the people go, Gazing where the lilies blow Round an island there below, The island of Shalott.
Willows whiten, aspens quiver, Little breezes dusk and shiver Thro' the wave that runs for ever By the island in the river Flowing down to Camelot. Four gray walls, and four gray towers, Overlook a space of flowers, And the silent isle imbowers The Lady of Shalott.
By the margin, willow-veil'd Slide the heavy barges trail'd By slow horses; and unhail'd The shallop flitteth silken-sail'd Skimming down to Camelot: But who hath seen her wave her hand? Or at the casement seen her stand? Or is she known in all the land, The Lady of Shalott?
Only reapers, reaping early In among the bearded barley, Hear a song that echoes cheerly From the river winding clearly, Down to tower'd Camelot. And by the moon the reaper weary, Piling sheaves in uplands airy, Listening, whispers "'Tis the fairy Lady of Shalott."
Part II.
There she weaves by night and day A magic web with colours gay. She has heard a whisper say, A curse is on her if she stay To look down to Camelot. She knows not what the curse may be, And so she weaveth steadily, And little other care hath she, The Lady of Shalott.
And moving thro' a mirror clear That hangs before her all the year, Shadows of the world appear. There she sees the highway near Winding down to Camelot: There the river eddy whirls, And there the surly village-churls, And the red cloaks of market girls, Pass onward from Shalott.
Sometimes a troop of damsels glad, An abbot on an ambling pad, Sometimes a curly shepherd-lad, Or long-hair'd page in crimson clad, Goes by to tower'd Camelot; And sometimes thro' the mirror blue The knights come riding two and two: She hath no loyal knight and true, The Lady of Shalott.
But in her web she still delights To weave the mirror's magic sights, For often thro' the silent nights A funeral, with plumes and lights And music, went to Camelot: Or when the moon was overhead, Came two young lovers lately wed; "I am half-sick of shadows," said The Lady of Shalott.
Part III. A bow-shot from her bower-eaves, He rode between the barley-sheaves, The sun came dazzling thro' the leaves, And flamed upon the brazen greaves Of bold Sir Lancelot. A redcross knight for ever kneel'd To a lady in his shield, That sparkled on the yellow field, Beside remote Shalott. The gemmy bridle glitter'd free, Like to some branch of stars we see Hung in the golden Galaxy. The bridle-bells rang merrily As he rode down to Camelot: And from his blazon'd baldric slung A mighty silver bugle hung, And as he rode his armour rung, Beside remote Shalott. All in the blue unclouded weather Thick-jewell'd shone the saddle-leather, The helmet and the helmet-feather Burn'd like one burning flame together, As he rode down to Camelot. As often thro' the purple night, Below the starry clusters bright, Some bearded meteor, trailing light, Moves over still Shalott. His broad clear brow in sunlight glow'd; On burnish'd hooves his war-horse trode; From underneath his helmet flow'd His coal-black curls as on he rode, As he rode down to Camelot. From the bank and from the river He flash'd into the crystal mirror, "Tirra lirra," by the river Sang Sir Lancelot. She left the web, she left the loom, She made three paces thro' the room, She saw the water-lily bloom, She saw the helmet and the plume: She look'd down to Camelot. Out flew the web and floated wide; The mirror crack'd from side to side; "The curse is come upon me," cried The Lady of Shalott.
Part IV. In the stormy east-wind straining, The pale-yellow woods were waning, The broad stream in his banks complaining, Heavily the low sky raining Over tower'd Camelot; Down she came and found a boat Beneath a willow left afloat, And round about the prow she wrote The Lady of Shalott.
And down the river's dim expanse— Like some bold seër in a trance, Seeing all his own mischance— With a glassy countenance Did she look to Camelot. And at the closing of the day She loosed the chain, and down she lay; The broad stream bore her far away, The Lady of Shalott. Lying, robed in snowy white That loosely flew to left and right— The leaves upon her falling light— Thro' the noises of the night She floated down to Camelot: And as the boat-head wound along The willowy hills and fields among, They heard her singing her last song, The Lady of Shalott. Heard a carol, mournful, holy, Chanted loudly, chanted lowly, Till her blood was frozen slowly, And her eyes were darken'd wholly, Turn'd to tower'd Camelot; For ere she reach'd upon the tide The first house by the water-side, Singing in her song she died, The Lady of Shalott.
Under tower and balcony, By garden-wall and gallery, A gleaming shape she floated by, A corse between the houses high, Silent into Camelot. Out upon the wharfs they came, Knight and burgher, lord and dame, And round the prow they read her name, The Lady of Shalott. Who is this? and what is here? And in the lighted palace near Died the sound of royal cheer; And they cross'd themselves for fear, All the knights at Camelot: But Lancelot mused a little space; He said, "She has a lovely face; God in his mercy lend her grace, The Lady of Shalott."
|
Zpěv I.
Tok řeky zdobí z obou stran ječmene, žita pole lán, jež šatí kraj po nebes báň a polem pádí pěšin plán na stověžatý Kamelot; jak tam tak zpět si lidé jdou, bílých lílij‘ květy zřou, kolem ostrova co jsou, kol ostrova Shalott.
Vrba vrzá v osik chvění, lehké vánky chví a cloní všech vln spěch, jež bez skončení při ostrově v řece pění odnášené v Kamelot. Šeď čtyř zdí a šeď čtyř věží na záhonech květů leží, tichý ostrov domov střeží jen Pání ze Shalott.
Podél břehu v stromů stínu řady loděk táhnou tíhu zvolna koně; bez pozdravu mizí hedvábný proud šalup odnášený v Kamelot: Však kdo moh‘ zřít ji zdravící, či v okně stát ji hledící, či znát moh‘ rytíř, rolníci tu Paní ze Shalott?
Pouze ženci žnouce z rána zarostlá ta zrna zralá, slyší ozvěnou znít hnaná slova písně řekou braná na věžatý Kamelot: až při měsíci zmožen zívá vazač snopů, hlavu zdvíhá, slyše šeptá „Je snad víla Paní ze Shalott.“
Zpěv II.
Tam jen tká co noc, co den. síť v pestrých barvách jako sen. Slyšela prý klevet ten, že bude klata, jestli jen shlédne dolů v Kamelot. Však neví, jak ta kletba zní, tak stará se jen o tkaní a jiné nemá starání ta Paní ze Shalott.
Jen míhající v čistém skle po celý čas zří v zrcadle stíny světa povadlé. Shlíží tam, co cesta jde vedoucí dál v Kamelot: Zří tam řeky říčný proud, i chásku lidu venkovskou, i dívky z trhu v rudé jdou a míjí dál Shalott.
Tam občas dav děv veselý, opata břich jen loudavý, tam občas ovčák kudrnný, či šarlat pážat odění jde na věžatý Kamelot; a občas přes tvář zrcadla rytíři jedou dva a dva; jí žádný věrnost nevzdává té Paní ze Shalott.
V svou síť si stále užívá odrazu obraz vyšívat, ač ticho noci rušívá tam pohřbu světel výprava a s hudbou vchází v Kamelot, neb okouzleni měsícem dva manželé když přišli sem; „Již dost mám stínů,“ vzdychla jen ta Paní ze Shalott.
Zpěv III. Na šípu let od jejích střech, jel mezi klasy ječmene, třpyt slunce mezi listy šleh a plál na mědi holeně, to smělý Lancelot. rek s rudým křížem sloužící paní v štítu blyštícím, jež jiskří v poli ležícím tam v dáli u Shalott.
Lesk démantů mu z uzdy hrál, jak větev hvězd se oku zdál co galaxie zlatem plál. Pak zvonků zvuk se rozesmál, když tudy sjížděl v Kamelot. A na šerpě mu visela polnice celá ze stříbra a zbroj mu v jízdě řinčela tam v dáli u Shalott.
Na modři nebe bezmračného, se lesklo šperků sedla stero, a přilba, chochol a v něm péro se v jednom ohni spolu skvělo, když tudy sjížděl v Kamelot. Jak purpurem by noci vklouz pod hvězdných hroznů jasnou hloub ten meteoru zářný vous, jen letící dál přes Shalott.
A z čela plál mu slunce žár, i stříbrem lesk‘ se kopyt cval, zpod přilby černých kudrn pár mu hrálo, když jel tudy dál, když tudy sjížděl v Kamelot. Z břehu tak, jak z řeky tamté se kmitl taktéž v zrcadla skle, „Trala lala,“ trilky jasné pěl Sir Lancelot.
Teď nechá síť, teď nechá stav, teď kroky tři a v okně zrak, teď zřela leknínů květ plát, teď zřela helmu, chochol vlát, teď shlédla dolů v Kamelot. Odlétla síť a plave v dál; zrcadlo prasklo, prázdný rám. „Mě dostihla má kletba“ lál hlas Paní ze Shalott.
Zpěv IV.
V vzedmutém se vichru vání k zemi žluté klasy sklání, v řeky březích budí lkaní z nebe těžkých kapek tání na věžatý Kamelot. Dolů sešla, našla plout loďku proudem nesenou, kol člunu psala rukou svou: jsem Paní ze Shalott.
Tmu řeka stále nabírá- jak slepá vědma nazírá v tranzu vše v čem chybila- skelně jasné zraky má shlížející v Kamelot. Až na samotném sklonku dne si lehla jak když podetne, proud bral ji dál v dál svobodně tu Paní ze Shalott.
Ležela, šat sněžná běl se líně vlevo, vpravo chvěl- i listí padá zlehka jen- nočním hlukem nastalém, když plula dolů v Kamelot a jak příď razí cestu v před pláň polí, vrbou vrouben břeh teď naposled ji slyší pět tu Paní ze Shalott.
Zní jak koled, pohřbů pění v hlasném znění, v tichém znění, jak jí krev se v ledy mění, taktéž zrak se stále temní obrácený v Kamelot; jen co už v město doplula a první dům jen minula v pění písně zhynula ta Paní ze Shalott.
Pod věž, balkón plný krásy, k zahradní zdi, pod terasy, co zbledlý tvar jen vplula si mrtvola mezi paláci, tichá vešla v Kamelot. Vyšel v přístav mnohý pán, rytíř, měšťan, zástup dam kol člunu četli nápis psán: jsem Paní ze Shalott.
Kdo to je? A co je tu? V paláce světel blikotu mřou zvuky zábav v klokotu a křižuje se ve strachu rytířů plný Kamelot: jen Lancelot za krátký čas děl: „Je tak krásná její tvář, Bůh slitovný vtisk spásy jas té Paní ze Shalott.“
|
Komentáře
Pan profesor Hilský má následovníka :-)
https://www.youtube.com/watch?v=GJHA8uzvXS0&ab_channel=M%27sMusic
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.